Výběr fotografií pro výstavu v GALERII OTEVŘENÁ ZAHRADA se váže k tvorbě  Martina Vybírala z několika posledních let. Jsou zde zastoupeny dvě polohy jeho prací, které  spolu  úzce souvisejí. Martin Vybíral fotografuje především městskou krajinu a objekty, které jsou její součástí – krajinné prostory poznamenané civilizačními zásahy jsou námětem jeho černobílých i barevných fotografií. Vyhledává opuštěné lokality, jakoby zapomenuté jejich uživateli, prázdné plochy a části užitných staveb s detaily či torzy předmětů, stavebních a industriálních konstrukcí, krajinná zákoutí, kde se stopy člověka pozvolna vytrácejí, ale i místa frekventovaná, jako jsou cyklistické stezky. Právě toto téma jej zaujalo jak z hlediska své vizuality, tak jako jejich uživatel,

Často je to prostředí samo o sobě zdánlivě neatraktivní, až fotografické vyobrazení jim dává nový obsah a význam, objevuje jejich estetické a výrazové kvality. Vybíralovy kontemplativní fotografie jsou v mnohém blízké malířskému a grafickému projevu – v souvislosti s detailními záběry struktur povrchů objektů a přírodního prostředí lze uvést zejména příbuznosti s informelem, ale i s různými grafickými  technikami.

Pro výsledný výraz Vybíralových fotografických obrazů má zásadní význam způsob osvětlení – v krajních polohách užívá přirozené i umělé světlo. Pracuje s bleskem, ostrým nasvícením vyjímá objekty ze zešeřelého prostoru krajiny za soumraku, na hranici mezi dnem a nocí – propůjčuje jim tak současně i nový význam, někdy nechává diváka v nejistotě, jaká byla jejich původní funkce. Opačným postupem je situace, kdy fotograf naopak redukuje tónovou stupnici na minimálně odstupňované odstíny šedi a motiv se vynořuje ze šerosvitu. Způsobem užití světla  je vytvářena jakási nova realita, obsahující tajemství, moment překvapení. Fotografie Martina Vybírala evokují nové významy a asociace, působí svým senzitivním vnímáním nenápadných, neefektních jevů, zavádějícím nás do světa ticha a osamění. Provokují divákovu představivost a současně do jisté míry iritují. Jeho fotografie nejsou přímým obrazovým dokumentem místa, předmětného motivu, ale jeho subjektivním zobrazením, vizuální reflexí – představují tak jednu z individuálně koncipovaných solitérních poloh současné fotografie.

Jana Vránová

 

Někdy koncem devadesátých let Martin Vybíral dospěl k velmi ojedinělému způsobu fotografování. Jeho černobílé snímky nehybného světa vznikají dnes již antikvární technikou negativ – pozitiv a vyznačují se zvláštní tonalitou. Vznikají obvykle za soumraku, v „hodině mezi psem a vlkem“ a za pomoci bleskového světla (platí to zejména pro soubor Rozetmívání). Zobrazené tvary jsou tedy viditelné jen s určitým – byť i ne namáhavým – úsilím, divákovi se při jejich pozorování připomíná akt vidění a existence světla, které umožňuje vidění a dává světu podobu. Zvýšená aktivita diváka je podmínkou vnímání. To není samozřejmost, právě tak jako není běžné uvědomovat si závislost podob světa na světle. Například reklamní fotografie registrujeme zcela jinak, často i proti své vůli.

 

Při Vybíralově metodě práce hraje samozřejmě velkou úlohu dané světlo, ale zejména doba a způsob osvitu negativu. V historii fotografie se od konce 19. století objevovaly techniky umožňující například vytvořit ze záběru v plném slunci večerní náladu, v moderní statické fotografii se od doby Ansela Adamse zabydlel tzv. zónový systém expozice negativu (u nás až donedávna ignorovaný) ve vztahu k provedení pozitivu. Z celého fotografického procesu Vybírala vždy zajímala hlavně expozice, kterou tematizoval mnoha způsoby, vedoucími k obrazově i tematicky působivým výsledkům. Také bleskové světlo odkazuje k expozici, ale navíc i k projekci „vnitřního modelu“ výsledného obrazu, v niž ústí reflexe „vnějšího modelu“, reality.

 

Naznačeným způsobem dosáhl Vybíral „autorského rukopisu“, toho, že jsou jeho obrazy skutečnosti rozpoznatelné od většiny jiných (i když podobnou strategii občas volili a dosud volí i jiní fotografové). Jsou to potemnělé obrazy, jejichž úzká tonální škála se odehrává v úžasně jemných šedých valérech, umožněných mimo jiné relativně velkými formáty negativů, které Vybíral používá. § Navazují na tradici sahající až k počátkům hnutí umělecké fotografie, ale především na Josefa Sudka a Jana Svobodu.

 

Náměty Vybíralových fotografických listů mají cosi společného s moderním krajinářstvím, téměř vždy pocházejí z civilizovaných městských nebo civilizovaných prostorů a objektů. (V posledních letech autor hodně fotografuje na dálnici, budované u Brna za protektorátu.) Obvykle jsou jeho motivy a náměty naprosto neatraktivní a minimalistické. Způsob zobrazení bývá působivější než to, co je zobrazeno, ale důležité je obojí. Listy fotografií bývají často pokryty drobnými texturami zobrazených hornin, stavebních materiálů a vegetace, byť i třeba včleněné do geometrických tvarů. Oku diváka skýtají nekonečné množství průzkumných cest po ploše obrazu. Nabízejí se senzibilitě, která se utvářela v poválečném období a jejímž výrazem byl například civilismus a informel. Jako celek souzní s významným okruhem brněnského umění, reprezentovaným Robertem Hliněnským, Pavlem Navrátilem, Michalem Ranným, ale také třeba kolegou ze Střední uměleckoprůmyslové školy Petrem Veselým a dalšími. Vybíral vytváří své fotografie jako umělecká díla, jejichž vizualita je hodnotově blízká obrazům a zejména grafickým listům. Zatím poslední série loděk ležících dnem vzhůru na břehu nasvědčuje novému zájmu o tvar a o minimalistický koncept.

 

Jsou to však fotografie, které nepřetvářejí vizualitu jinak než zvláštním osvětlením a mají tedy svou dokumentární hodnotu. Jsou to otisky skutečnosti, vnímané městským člověkem, jenž může vyfotografovat jen její povrch, ale vybírá z ní to, co má pro něho význam a snaží se zobrazit i své vnímání. V tomto případě je to vidění protikladné dnešní uspěchané registraci nejnutnějších bodů nutných k orientaci. Ocitáme se v buddhistické tišině, v blízkosti čisté a otevřené mysli, nekonečného klidu, vnímání bez manipulativního utilitárního myšlení. Vybíralovy fotografické listy reprezentují vidění, umožňující splynout s viděným.

 

Antonín Dufek

 

Snímky nehybného světa

Fotografie má stejně jako hudba své žánry, hlasitost a „ladění“ od společenských opusů až po komorní díla. Vybíralovy snímky nehybného světa kolem nás lze počítat k těm tichým a komorním hlavně proto, že reflektují nejen svět, ale také médium, které jim dalo vzniknout. Proto se vyplatí „naslouchat“ jim déle a usilovněji než například útočným obrazům reklamního žánru. Fotografie se rodí v okamžiku, ale někdy je nutné hledat i přibližnou trasu procesu jejich zrodu.

Martin Vybíral (narozen 1960 v Brně) převzal vedení fotografické speciálky Střední školy uměleckých řemesel roku 1995, učil zde již od roku 1991 a o desetiletí dřív zde sedával jako žák Vladimíra Židlického. Mezitím absolvoval FAMU v Praze (1985–1993), kde se na jeho vzdělání podíleli zejména profesor Ján Šmok a docent Jaroslav Rajzík. Před nástupem na „Šuřku“ vystřídal různá zaměstnání, nakonec ale nemohl sehnat práci a pracoval řadu let jako noční hlídač. Přestože „učitelské stopy“ lze ve Vybíralově tvorbě rozpoznat, noční bdění se na ní podepsalo víc. Zjevné souvislosti jsou patrné okamžitě: fotografie jsou černobílé, případně tlumeně barevné, hodně jich vzniká za šera a v noci, také ateliérovým snímkům obvykle dominují šerosvit a temnosvit. Přidejme časté využívání blesku nahrazujícího baterku v ruce hlídače. Vybíralovy fotografické fleše symbolizují pátravý pohled vedoucí k odhalení a zprostředkovaně i samotnou intencionalitu vidění. Za zjevností je pak hlubší svět noci, vrhající člověka do samoty a ticha, odkud vede cesta kontemplace a obraznosti. Vybíral už nikdy později neměl tolik času pro sebe a pro médium, jímž své obrazy vytváří.

Figurální soubor Vybíralovy tvorby, kterou pro tentokrát ponecháváme stranou, často propojuje sebereflexi (autoportréty) s reflexí média fotografie (fotomontáže, multiexpozice, neostrost aj.). Velká část těchto starších prací pootevírá dveře do světa, v němž se člověk ptá a nedostává odpověď, nejsou to však obrazy existenciálního zmaru, nýbrž spíše jisté odvahy vydat se všanc (autor se často fotí nahý), hrdosti a důvěry v poznání. Především k tomuto okruhu tvorby se vztahuje skvělý esej Romana Muselíka v katalogu Vybíralovy výstavy v brněnské Galerii mladých (1988).

Fotografie nehybného světa mají cosi společného s moderním krajinářstvím, téměř vždy zobrazují civilizované městské prostory a objekty. Soubor Rozetmívání (2007) a mnoho dalších fotografií využívá nasvícení bleskovým světlem, které vyděluje z okolí předměty autorova zájmu. Radar blesku vysílá otázky a odráží se od předmětů, které mohou skrývat odpovědi. Předměty a místa, jež obvykle vůbec nejsou překvapivá, mohou být výzvami k zastavení a k tázání, třeba i k hledání cesty, po které k nim autor došel. Skutečnost, že jsou paprskem bleskového světla vyjmuty z většího celku, připomíná existenci tohoto celku. Je to jako noc, připomínající existenci vesmíru i civilizace. I divák tak může být vytržen z civilizačního prostředí do svobodného prostoru média fotografie, kde se civilizace stává předmětem. Předmětem úvah, úzkostí, nadějí, otázek.

Samostatnou pozornost by si zasloužil Vybíral jako pedagog. Fotografie je médium závislé na technice, která za dobu jeho působení na škole prodělala radikální proměnu, kladoucí na učitele nezvyklé nároky. O funkčních, strukturálních a dalších proměnách nemluvě.

Autor (nar. 1943) je historik umění a kurátor fotografické sbírky
Moravské galerie v Brně.

Zdroj: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2008/6-2008/snimky-nehybneho-sveta

Tajemný svět detailu přináší duševní očistu

Miroslav Bravenec a Martin Vybíral vystavují společně

 

Grafik Miroslav Bravenec a fotograf Mar­tin Vybíral společně vy­stavují do 9. prosince to­hoto roku v Místodržitel­ském paláci v Brně.

Expozice nazvaná tajemný svět detailu tak dokládá, že grafika a fotografie jsou výtvarné disciplíny sobě nejbliž­ší – na této výstavě však jde o něco jiného. Svérázná techni­ka tisků ze smirkového papíru a černobílá kamera usilují o svět ticha uprostřed shonu, mikrokosmos věcí blízkých a obyčejných vytváří svět zadu­mání, který u grafik směřuje k abstrakci, u fotografií k hle­dání skrytých významů.

 

Vybíral začal fotografovat na přelomu 70. a 80. let pod vlivem svého učitele na brněnské „šuřce“ Vladimíra Žid­lického. Stylizované části fi­gur, struktur a základních fo­rem záhy opustil a objektiv zaměřil na vlastní tělo. Po­stupně se odklonil od ručních zásahů do obrazu a začal se věnovat čisté fotografii. Re­cenze jeho výstav se hemžily výrazy, jako je meditativnost, autoreflexe, introspekce a re­miniscence na širší kuturní a duchovní povědomí lidstva. Jeho figurální autoportréty svými vypjatými gesty chtěly uniknout z bezútěšné lidské konvenčnosti. Pracoval cíle­vědomě – tuto jeho vlastnost potvrzuje i to, že, aby mohl vystudovat FAMU, na čas při­jal práci nočního hlídače.

Ikdyž je jasné, že veřejnost nejvíce zaujmou ty fotografie, na nichž je zachycen člověk, navíc pokud možno co nej­méně oblečený, našel Vybíral v nyní vystavených fotografi­ích odvahu lidský prvek zcela odstranit. Na snímcích z dru­hé poloviny devadesátých let ale pohled do sebe a tiché za­dumání zůstávají. Vybíralova nenápadná zátiší nevylučují nápaditost, ta je jen trochu skryta a žádá si spoluúčast. Ve ztemnělých plochách jeho snímků prosvítají útržky reali­ty. Jsou jimi kousky suché trá­vy, stonky lián nebo odpady civilizace, které pomalu vrůs­tají do svého více méně pří­rodního podkladu. Může jimi být i Věčné světlo nebo Ztra­cený dopis. Snímek opuštěné­ho betonového patníku se ze­jícím otvorem uprostřed nese název Svědomí.

 

EDUARD STUCHLÍK

MF Dnes, 1. 12. 1999

Martin Vybíral

 

Brněnský rodák, fotograf, pedegog, experimentátor, milý a dobrý člověk, fotografuje Uhrčický zámek, to je vlastně vše co je potřeba říci o této výstavě, představené fotografie hovoří samy za sebe.

Přece jen se zmíním o brněnském rodáku, který léta bydlel jako já na Čápkově ulici a studoval stejný obor na Šuřce, kam se po studiích na FAMU vrátil jako pedagog a nyní jako vedoucí oddělení fotografie.

Milý a dobrý člověk, to každý vidí na Martinu Vybíralovi samotném, zbývá tedy zmínit se o fotografu a experimentátorovi.

Uherčický zámek, krásná, rozlehlá a komunistickou péčí devastovaná stavba, tedy sám o sobě dokonalý fotogenický objekt. Stačilo veni vidi foto a bylo by vici. Přišel, viděl, fotografoval Martin Vybíral a to znamená, že vítězit nelze ihned. Vítězství, v tomto případě vystavené fotografie, je zapotřebí prožít, zažít dotvořit, dokomponovat, obsahově povýšit, obohatit je škálou dalších dějů a motivů a formálně je zase sjednotit. Zdánlivě složitý zdlouhavý proces, ale pro kreativního autora radostný, tvořivý, plně navazující na předchozí tvorbu.

Experimentátor Vybíral se již v počátcích své tvorby obrací k ponurým interiérům, které konfrontuje se svou figurou, dá se říci, že depresivní civilizační objekty polidšťuje sám sebou. Používá dvoj i víceexpozice, klade negativy přes sebe (v některých fotografiích doslova), tvůrčí proces pokračuje kresbou světla. V jednu chvíli mu to vše ještě nestačí a vkládá do obrazu další konkrétní obrazy postav v předním i zadním plánu. Po čase opouští z akčního umění vyšlé prvky a pracuje s montáží více negativů a světelnou kresbou. A i to je málo, takto vytvořené fotografie kopíruje na bimetalický tiskový plech opatřený citlivou vrstvou a vtírá do obrazu barvu. Intenzitou a tónem barvy ještě dále mění výrazové prvky a tím i výsledný obraz. Škoda, že tyto výtvarné artefakty nedokázal adekvátně adjustovat, ale i tak je jejich účin na diváka velmi silný. Na práci s plechem se autor vracel k svému původnímu školení, kresbou a malbou svou výtvarnou práci začínal. Kresba se stále objevuje i ve fotografiích a není to jen kresba světlem, je to i zachycení kresebných a strukturálních prvků,. Autor dosahuje skladbou dvou, někdy i více negativů na sobě, nové obsahové i výtvarné bohatosti. Všimněte si fotografie na níž se nahoře v prostoru vznášejí rytmické prvky not, které evokují melodii, ponurou , smutnou, zachycený prostor, světlo a grafická hudba vyjadřují zoufalství nad devastací. Obraz je kompozičně i světelně dokonalý, což jen umocní celkový dojem. Na všech vystavených fotografiích můžeme prožívat jejich emoce, zoufalství, radost nebo jen necháme na nás působit světlo, kubizující prvky a zcela se oprostíme od obsahu. Dokonale se prolínající světelné, tvarové a obsahové sdělení v obraze, nás nenechají klidnými. Ponurá tematika je podpořena i formálně, černým podkladem jednotlivých obrazů.

 

„Dost bolo Vybírala“ rodáka, fotografa, pedagoga, experimenátora, člověka. Před hodinou jsem zahajoval fotografickou výstavu v konkurenční fotografické síni slovy:

Před dvaceti lety mělo „Setkání“ výstavu u Tarase Kuščinského na chalupě. Výstava měla přídech zakázaného a sjele se ní přehršel diváků i kritici. Pan Tausk kutivovaně pokyvoval hlavou, paní Mrázková chválila. Emě Srncové se fotky líbily a pražští fotografové byli slušně uznalí. My byli potěšeni přízní publika a kritiky.

V poklidu večera Petr Sikula radostně prohlásil: „Můžeme si zvát kritiky, ale musí nás chválit“ a pln optimismu se ptal Radky Kuščinské – studentky fotografie na Grafické škole, jak se jí líbili jeho fotky. Šestnáctileté, slušné děvče odpovědělo: „Mě vaše fotografie neoslovují.“ A my pochopili, že zas tak velký zázrak ta výstava nebyla.

 

Pokud by Vás fotografie Martina Vybírala „neoslovily“, nehledejte chybu u autora, ale u sebe samých, něco Vám uteklo, něco jste přehlédli, nebo jste unaveni, případně v této oblasti nevzdělaní, ale já věřím, že to nehrozí a většina fotografií Vás osloví a bude oslovovat i v budoucnu.

 

Miroslav Myška, únor 1998

Text na vernisáži výstavy, AB galerie Brno