Text katalogu, Antonín Dufek, 2010

Někdy koncem devadesátých let Martin Vybíral dospěl k velmi ojedinělému způsobu fotografování. Jeho černobílé snímky nehybného světa vznikají dnes již antikvární technikou negativ – pozitiv a vyznačují se zvláštní tonalitou. Vznikají obvykle za soumraku, v „hodině mezi psem a vlkem“ a za pomoci bleskového světla (platí to zejména pro soubor Rozetmívání). Zobrazené tvary jsou tedy viditelné jen s určitým – byť i ne namáhavým – úsilím, divákovi se při jejich pozorování připomíná akt vidění a existence světla, které umožňuje vidění a dává světu podobu. Zvýšená aktivita diváka je podmínkou vnímání. To není samozřejmost, právě tak jako není běžné uvědomovat si závislost podob světa na světle. Například reklamní fotografie registrujeme zcela jinak, často i proti své vůli.

 

Při Vybíralově metodě práce hraje samozřejmě velkou úlohu dané světlo, ale zejména doba a způsob osvitu negativu. V historii fotografie se od konce 19. století objevovaly techniky umožňující například vytvořit ze záběru v plném slunci večerní náladu, v moderní statické fotografii se od doby Ansela Adamse zabydlel tzv. zónový systém expozice negativu (u nás až donedávna ignorovaný) ve vztahu k provedení pozitivu. Z celého fotografického procesu Vybírala vždy zajímala hlavně expozice, kterou tematizoval mnoha způsoby, vedoucími k obrazově i tematicky působivým výsledkům. Také bleskové světlo odkazuje k expozici, ale navíc i k projekci „vnitřního modelu“ výsledného obrazu, v niž ústí reflexe „vnějšího modelu“, reality.

 

Naznačeným způsobem dosáhl Vybíral „autorského rukopisu“, toho, že jsou jeho obrazy skutečnosti rozpoznatelné od většiny jiných (i když podobnou strategii občas volili a dosud volí i jiní fotografové). Jsou to potemnělé obrazy, jejichž úzká tonální škála se odehrává v úžasně jemných šedých valérech, umožněných mimo jiné relativně velkými formáty negativů, které Vybíral používá. § Navazují na tradici sahající až k počátkům hnutí umělecké fotografie, ale především na Josefa Sudka a Jana Svobodu.

 

Náměty Vybíralových fotografických listů mají cosi společného s moderním krajinářstvím, téměř vždy pocházejí z civilizovaných městských nebo civilizovaných prostorů a objektů. (V posledních letech autor hodně fotografuje na dálnici, budované u Brna za protektorátu.) Obvykle jsou jeho motivy a náměty naprosto neatraktivní a minimalistické. Způsob zobrazení bývá působivější než to, co je zobrazeno, ale důležité je obojí. Listy fotografií bývají často pokryty drobnými texturami zobrazených hornin, stavebních materiálů a vegetace, byť i třeba včleněné do geometrických tvarů. Oku diváka skýtají nekonečné množství průzkumných cest po ploše obrazu. Nabízejí se senzibilitě, která se utvářela v poválečném období a jejímž výrazem byl například civilismus a informel. Jako celek souzní s významným okruhem brněnského umění, reprezentovaným Robertem Hliněnským, Pavlem Navrátilem, Michalem Ranným, ale také třeba kolegou ze Střední uměleckoprůmyslové školy Petrem Veselým a dalšími. Vybíral vytváří své fotografie jako umělecká díla, jejichž vizualita je hodnotově blízká obrazům a zejména grafickým listům. Zatím poslední série loděk ležících dnem vzhůru na břehu nasvědčuje novému zájmu o tvar a o minimalistický koncept.

 

Jsou to však fotografie, které nepřetvářejí vizualitu jinak než zvláštním osvětlením a mají tedy svou dokumentární hodnotu. Jsou to otisky skutečnosti, vnímané městským člověkem, jenž může vyfotografovat jen její povrch, ale vybírá z ní to, co má pro něho význam a snaží se zobrazit i své vnímání. V tomto případě je to vidění protikladné dnešní uspěchané registraci nejnutnějších bodů nutných k orientaci. Ocitáme se v buddhistické tišině, v blízkosti čisté a otevřené mysli, nekonečného klidu, vnímání bez manipulativního utilitárního myšlení. Vybíralovy fotografické listy reprezentují vidění, umožňující splynout s viděným.

 

Antonín Dufek